Úvodník Výběru rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro justiční praxi č. 3/2025

VÝBĚR ROZHODNUTÍ EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA PRO JUSTIČNÍ PRAXI Č. 3/2025

ÚVODNÍK

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

již potřetí vám nad rámec komentovaných překladů rozsudků Soudu přinášíme několik úvodních slov, v nichž upozorňujeme na další významná rozhodnutí Soudu, která se do tohoto čísla Výběru nevešla. Tentokrát bychom vaši pozornost rádi soustředili zejména na rozhodnutí Soudu v kontextu pozitivních závazků států účinně vyšetřovat nekonsenzuální sexuální jednání. Význam této judikaturní větvě pro českou justiční praxi dokládají i dva rozsudky, které odhalují, že právě Česká republika dlouhodobě čelila systémovým nedostatkům při vyšetřování těchto případů.

Rozsudky ve věcech Z. proti České republice (ze dne 20. 6. 2024, č. 37782/21) a Y. proti České republice (ze dne 12. 12. 2024, č. 10145/22) jsou skutkově i právně velmi podobné. Týkají se stíhání sexuálního násilí dlouhodobé povahy, kde se na straně podezřelého v obou případech jednalo o římskokatolického kněze, zatímco oběťmi byly dospělé a svéprávné ženy. Na události ve věci Z. se vztahovala právní úprava účinná do roku 2009 (zákon č. 140/1961 Sb.); věc Y. se odehrála částečně už za účinnosti nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Oba případy skončily odložením věci. V případě Z., kde byl dotyčný kněz navíc také vysokoškolským pedagogem stěžovatelky, orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že jeho jednání sice vykazovalo znaky trestného činu sexuálního nátlaku podle nového trestního zákoníku, avšak došlo k němu ještě před nabytím účinnosti tohoto předpisu. Ve věci Y. orgány shledaly, že se nejednalo ani o trestný čin sexuálního nátlaku, jelikož poškozená sice vnímala intimní styky s podezřelým jako nepříjemné, ale dobrovolně je strpěla výměnou za hmotné zabezpečení sebe a své rodiny.

Štrasburský soud v obou případech konstatoval porušení čl. 3 a 8 Úmluvy (zákaz špatného zacházení a právo na respektování soukromého života). Zdůraznil, že jeho rolí není vyslovit se k vině podezřelých kněží, ale pouze ke způsobu, jakým v daných věcech postupovaly státní orgány. Připomněl, že z Evropské úmluvy o lidských právech vyplývá už od roku 2003 (rozsudek ze dne 4. 12. 2003, M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98) pozitivní závazek státu kriminalizovat a účinně stíhat všechny nekonsenzuální sexuální akty, včetně těch, kde oběť nekladla fyzický odpor. Při každém vyšetřování oznámení o sexuálním násilí je tedy potřeba soustředit se na otázku souhlasu a vzhledem ke všem relevantním okolnostem případu pečlivě vyhodnotit, zda lze v dané věci mít za to, že tvrzená oběť s daným jednáním skutečně souhlasila.

V případech Z. a Y. Soud dospěl k závěru, že české orgány této povinnosti nedostály. Zejména se dostatečně nezaměřily na aspekty zvláštní zranitelnosti obětí a jejich odkázanosti na podezřelé plynoucí ze skutečnosti, že se jednalo o hluboce věřící osoby a že podezřelí se vůči nim nacházeli v pozici duchovní autority. V prvním zmíněném případě navíc Soud poukázal na to, že stěžovatelka za sebou měla už předchozí zkušenost se sexuálním zneužíváním ze strany jiného kněze, v důsledku čehož byla podle všeho traumatizovaná a neschopná aktivně se bránit. V druhém případě zase Soud shledal, že příslušné orgány dostatečně nevzaly v potaz psychický stav stěžovatelky, její opakované pokusy
o sebevraždu či hmotnou nouzi, v jejímž důsledku byla závislá na materiální pomoci podezřelého. Nevěnovaly pozornost ani tomu, jak se vztah mezi stěžovatelkou a knězem vyvíjel v čase, jelikož posuzovaly první sexuální akty mezi nimi, u nichž stěžovatelka podle svého tvrzení vyjádřila jasný nesouhlas, ve světle pozdějších aktů, kdy stěžovatelka na projev své vůle už rezignovala.

V mezidobí došlo v České republice k dalšímu vývoji právní úpravy (především poslední novelou trestního zákoníku účinnou od 1. 1. 2025) i judikatury Nejvyššího soudu (zejména k trestnému činu sexuálního nátlaku). Ve světle uvedeného se všechny dotčené státní orgány shodly, že za účelem výkonu rozsudků Z. a Y. není nutná změna stávající právní úpravy a postačí důsledné uplatňování zásad z nich plynoucích při aplikaci právní úpravy stávající. Konkrétně mají rozsudky relevanci hlavně ve vztahu
k výkladu trestného činu sexuálního nátlaku upraveného v § 186 trestního zákoníku, a to v tom smyslu, že pod tento trestný čin lze za určitých okolností podřadit také sexuální jednání kněze či jiné osoby v postavení autority (terapeut, lékař, „kouč“) vůči dospělé svéprávné osobě, a to i v případě, že tato osoba nekladla fyzický odpor a ani jinak se jednání pachatele nebránila, avšak je u ní možné identifikovat faktory zvláštní zranitelnosti či mocenské nerovnováhy, které z podstaty věci znemožňují udělení validního souhlasu se sexuálními aktivitami (např. se jedná o věřící osobu, pro níž je kněz duchovní autoritou, a/nebo osobu, která se nachází ve stavu tísně, ať už majetkové, rodinné či jiné, v jejímž důsledku je na pachateli závislá).

Nadto nelze vyloučit, že rozsudky Z. a Y. mohou mít dopad i na výklad dalších trestných činů, a to dokonce i ve vztahu k jednání, k němuž došlo ještě před rokem 2010, tj. za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., který nezahrnoval trestný čin sexuálního nátlaku. Ústavní soud totiž v květnu 2025 povolil obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti podané stěžovatelkou v případě Z., přičemž uvedl, že orgány činné v trestním řízení se budou muset v obnoveném řízení (pakliže dojde ke splnění potřebných podmínek včetně neexistence promlčení) zabývat otázkou, zda jednání podezřelého nelze podřadit pod tehdy platné skutkové podstaty sexuálních deliktů, a to zejména znásilnění (ve smyslu zneužití bezbrannosti) a pohlavního zneužívání (ve smyslu svěření dozoru). Disent soudce Langáška nicméně upozorňuje na to, že ustálená judikatura českých soudů v dané době takový výklad nepřipouštěla, a vykládat tehdy platné právo optikou současných rozsudků štrasburského soudu by proto podle něj znamenalo porušení zákazu retroaktivity v trestním právu. Ústavní stížnosti bylo vyhověno nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 2/25.

Nedávno štrasburský soud vydal také rozhodnutí, kde v typově podobné věci objasnil, jaký postup trestních orgánů při vyšetřování oznámení o sexuálním násilí naopak nezakládá porušení pozitivního závazku státu podle čl. 3 a 8 Úmluvy. Ve věci A. G. proti Turecku (rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 21. 1. 2025, č. 36024/17) se jednalo o dospělou a svéprávnou ženu s vysokoškolským vzděláním, která podala proti svému instruktorovi jógy trestní oznámení za znásilnění. Uvedla, že s ním měla tříletý sexuální vztah, k němuž ale došlo jen v důsledku toho, že mezi nimi byla dynamika „učitele“ a „žákyně“, kdy od ní vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost včetně sexu, který prezentoval jako „speciální jógovou techniku“, „proudění energie“ a „otevírání čaker“. Turecké orgány věc nakonec odložily. Soud nicméně konstatoval, že podnikly dostatečné kroky za účelem objasnění všech okolností, které mohly na straně stěžovatelky znemožnit udělení validního souhlasu se sexuálními aktivitami. Zaprvé, ve věci byly vyhotoveny celkem tři znalecké posudky z oboru psychiatrie, přičemž první z nich připouštěl, že stěžovatelka mohla skutečně být pod takovým psychologickým vlivem svého instruktora, který jí znemožnil udělení platného souhlasu se sexuálním jednáním, avšak další dva posudky dospěly v této otázce k opačnému závěru. Zadruhé, příslušné orgány při vyhodnocování tvrzení stěžovatelky o tom, že byla obětí indoktrinace, náležitě zohlednily její intelektové schopnosti a úroveň vzdělání. Zatřetí, orgány podrobně vyslechly stěžovatelku, podezřelého a několik svědků; většina těchto svědků přitom nepotvrdila stěžovatelčinu verzi událostí, že podezřelý své studentky manipuloval tak, aby jednaly dle jeho vůle. V neposlední řadě Soud poukázal na to, že byť stěžovatelka tvrdila, že mocenská převaha podezřelého nad ní plynula především z toho, že byl jejím instruktorem jógy, ona sama se ještě před započetím předmětných událostí stala jógovou instruktorkou a otevřela si vlastní jógové centrum. Ve světle uvedeného Soud shledal, že vyšetřování v dané věci lze hodnotit jako účinné ve smyslu Úmluvy.

Stranou vaší pozornosti by však neměl zůstat ani rozsudek ve věci Hasmik Khachatryan proti Arménii (rozsudek ze dne 12. 12. 2024, č. 11829/16), v němž se Soud zabýval případem ženy, která byla opakovaně vystavena fyzickému a psychickému domácímu násilí ze strany svého manžela. Přestože utrpěla vážná zranění a opakovaně vyhledala pomoc policie i soudů, arménské orgány nepřijaly žádná účinná opatření k její ochraně. Soud konstatoval, že došlo k porušení čl. 3 Úmluvy, a připomněl, že státy mají pozitivní závazky spočívající nejen v povinnosti kriminalizovat domácí násilí, ale také ve vytvoření účinného rámce ochrany obětí a zajištění přiměřených a odrazujících trestů. Významným přínosem rozsudku je skutečnost, že se Soud poprvé výslovně vyjádřil k otázce náhrady nemajetkové újmy a dovodil, že i tato forma reparace představuje součást pozitivních závazků vyplývajících z čl. 3 Úmluvy. Rozsudek tak posiluje ochranu obětí domácího násilí nejen v trestněprávní, ale i civilněprávní rovině.

(zpracovala Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a oddělení analytiky a srovnávacího práva Nejvyššího soudu)