Rowe a Davis proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 16. 2. 2000

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

VĚC ROWE A DAVIS

16. února 2000

(Rozsudek ve věci Rowe a Davis versus Spojené království)

Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“), zasedající podle článku 27 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) ve znění Protokolu č. 11 a podle relevantních ustanovení Jednacího řádu Soudu jako Velký senát, který tvořili soudci L. Wildhaber, předseda, E. Palmová, L. Ferrari Bavo, L. Caflish, J.-P. Costa, W. Fuhrmann, K. Jungwiert, M. Fischbach, B. Zupančič, N. Vajičová, J. Hedigan, W. Thomassenová, M. Tsatsa-Nikolovská, T. Pantiru, E. Levits, K. Traja, Sir John Laws, ad hoc soudce, jakož i M. de Boer-Buquicchiová, zástupkyně tajemníka Soudu, po uzavřené poradě, která se konala ve dnech 20. října 1999 a 26. ledna 2000, posledně uvedeného data vynesl následující rozsudek:

POSTUP

1. Případ byl postoupen Soudu Evropskou komisí pro lidská práva (dále jen „Komise“) dne 12. března 1999 v tříměsíční lhůtě stanovené článkem 32 § 1 a článkem 42 Úmluvy. Tomu předcházela stížnost (č. 28901/95) proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska předložená Komisi podle článku 25 Úmluvy dvěma britskými občany, panem Raphaelem Rowem a panem Michaelem Davisem, dne 20. prosince 1993.

Žádost Komise se opírala o články 44 a 48 a o prohlášení, jímž Spojené království uznalo obligatorní jurisdikci Soudu (bývalý článek 46). Cílem stížnosti bylo dosažení rozhodnutí, zda skutkový děj případu zakládá porušení závazků odpovědného státu podle článku 6 Úmluvy.

2. V souladu s článkem 5 § 4 Protokolu č. 11 k Úmluvě a s ustanoveními 100 § 1 a 24 § 6 Jednacího řádu Soudu panel Velkého senátu Soudu rozhodl dne 31. března 1991, že případ bude posouzen Velkým senátem.

Dne 1. dubna 1999 L. Wildhaber, předseda Soudu, jednající na základě článku 24 § 3-5, rozhodl, že v něm bude zasedat on sám ex officio, jakož i E. Palmová, místopředsedkyně Soudu. Dalšími jmenovanými členy do Velkého senátu se stali L. Ferrari Bravo, L. Caflish, J.-P. Costa, W. Fuhrmann, K. Jungwiert, M. Fischbach, B. Zupančič, N. Vajičová, J. Hedigan, W. Thomassenová, M. Tsatsa-Nikolovská, T. Pantiru, E. Levits a K. Traja (článek 24 § 3 Úmluvy a ustanovení 100 § 4 Jednacího řádu Soudu).

Sir Nicolas Bratza, soudce zvolený za Spojené království, který se měl účastnit projednávání případu na základě článku 27 § 2 Úmluvy, se nemohl zúčastnit, jelikož se zúčastnil dřívějších jednání Komise (ustanovení 28 § 3 Jednacího řádu Soudu). Vláda jmenovala Sira Johna Lawse, aby se jednání zúčastnil jako soudce ad hoc (článek 27 § 2 Úmluvy a ustanovení 29 § 1 Jednacího řádu Soudu).

3. V souladu s rozhodnutím předsedy se konalo veřejné ústní jednání k případu společně se žádostmi č. 27052/95, Jasper v. Spojené království, a č. 29777/96, Fitt v. Spojené království, v Paláci lidských práv ve Strasbourgu dne 20. října 1999.

Před Soud předstoupili:

(a) za Vládu M. Eaton, Ministerstvo zahraničních věcí a Commonwealthu, zástupce, R. Cranston, generální solicitor, J. Eadie, advokát, R. Heaton, Ministerstvo vnitra, G. Harrisonová, Ministerstvo vnitra, C. Burke, Úřad pro cla a poplatky, F. Russelová, Úřad královského prokurátora, A. Chapman, Odbor právního poradce, poradci;

(b) za stěžovatele B. Emmerson, advokát, zástupce; M. Cunneenová, Liberty, P. Kaufmanová, advokát, S. Young, advokát, A. Master, solicitor, poradci.

Soud vyslechl vystoupení pana Cranstona a pana Emmersona, jakož i jejich odpovědi na otázky položené několika jeho členy.

SKUTKOVÁ ZJIŠTĚNÍ

1. Skutkové okolnosti případu
2. Trestné činy
3. V noci z 15. na 16. prosince 1988 došlo k sérii trestných činů v Surrey, Anglie.

První z nich, k němuž došlo asi po jedné 1 hod. 30 min., zahrnoval přepadení dvou mužů v zaparkovaném autě na poli poblíž veřejného domu ve Fickleshallu. Krátce po ukončení sexuálního aktu mezi oběma muži (pánové Ely a Hurburgh) se objevili dva maskovaní muži. Jeden z nich měl nůž a druhý pistoli. Ely byl vytažen z auta a bylo mu odcizeno 10 liber. Na příkaz si lehl obličejem k zemi, přičemž muž s nožem na něho dával pozor. Ely si všiml třetího maskovaného muže. Násilníci chtěli odjet s autem patřícím Hurburghovi, který protestoval a byl přemožen. Ely byl přinucen dolézt na místo, kde ležel svázaný Hurburgh. Byl rovněž svázán a dostal roubík. Okolo byl rozlitý benzín. Ely uviděl zapálenou cigaretu a odplížil se. Když nabyl vědomí, Hurburghovo auto Austin Princess zmizelo a Hurburgh byl mrtev. Lupiči ponechali ukradené auto Spitfire, v němž přijeli na místo činu, u vjezdu na pole vzdáleném asi 500 metrů.

5. Po tomto trestném činu následovala loupež asi ve 3 hod. 40 min. třemi maskovanými muži, kteří přepadli domácnost Napierových v Oxtedu. Do domu vlezli zadním oknem. Dva z nich vnikli do pokoje Timothy Napiera; jeden z nich měl nůž, druhý pistoli. Mezitím byl Richard Napier (otec) probuzen třetím lupičem, ozbrojeným revolverem, který jej odvlekl do pokoje Timothyho. Oběma bylo řečeno, že budou zastřeleni, pokud nebudou spolupracovat. Oba však lupiče napadli a přinutili je sestoupit po schodech. Během zápasu došlo k řezu do paže Timothy Napiera a k proříznutí tepny. Richard Napier byl přinucen ustoupit nahoru po schodech do ložnice, kde čekala jeho manželka. Byl proti ní namířen nůž a byla vyzvána, aby sundala své prsteny a šperky, jinak že jí budou uříznuty prsty. Další dva lupiči vyrabovali pokoj, načež všichni tři uprchli v Timothyho autě značky Toyota. Timothy Napier byl rychle odvezen do nemocnice. Bylo konstatováno, že má bodnou ránu v zádech, že bodnutí proniklo do plicní dutiny, což vyžaduje hrudní drenáž. Hurburghovo auto bylo nalezeno poblíž opuštěné.
6. V 5 hodin ráno v domě paní Spicerové ve Fetchhamu byli paní Spicerová a její partner (pan Almond) ve své ložnici probuzeni třemi maskovanými muži. Byli požádáni o peníze, šperky a klíče k autu. Jmenovaní řekli vetřelcům, kde je najdou. Spicerová a Almond byli svázáni, dostali roubíky a jejich dům byl vyrabován. Trvalo téměř hodinu, než lupiči odešli, přičemž si odnesli značnou část majetku a dvě auta jmenovaných, značky Renault a Cavalier. Toyota Timothyho Napiera byla nalezena poblíž opuštěná.
7. Odměna, vyšetřování a zatčení
8. Výše uvedené události vyvolaly značný zájem, včetně zveřejnění nabídky na odměnu ve výši 25 000 liber za informaci vedoucí k usvědčení pachatelů v národních médiích mezi 17. a 19. prosincem 1988. V neděli 18. prosince obdržela policejní stanice informaci, že osoby odpovědné za vraždu a za další trestné činy žijí v čísle 25 v Lawrie Park Road, Sydenham, South London (dále jen „číslo 25“). Dále pak volající řekl, že značné množství majetku, který byl ukraden při loupežích, bylo odneseno ostatními osobami žijícími v čísle 25 a uloženo v bytě společnice ženského pohlaví v čísle 71 v Queen Adelaide Court.
9. Číslo 25 patřilo panu Smithovi, který obýval přízemí a suterén. Zbytek domu, sestávající ze dvou nadzemních pater, byl rozdělen do bytů obývaných mimo jiné též stěžovateli, Raphaelem Rowem a Michaelem Davisem. Čas od času navštěvoval dům Randolph Johnson, v poslední době proto, aby pomohl při opravě vedení a různých elektrických spotřebičů, a údajně tam byl i v noci 15. prosince 1988. Rowe, Davis a Johnson jsou černé pleti.
10. V čísle 25 žili rovněž tři bílí muži Mark Jobbins, Norman Duncan a Shane Griffm (dále též „Jobbinsova skupina“). Duncan a Griffin čichali pravidelně toluen. Všichni tři měli záznam v trestním rejsříku.
11. V důsledku informace, kterou obdržela policie, byly vystaveny příkazy k prohlídce na obou uvedených adresách, které byly souběžně provedeny v 7 hod. 50 min. dne 19. prosince 1988. Při prohlídce čísla 25 někdy mezi 2 hod. 15 min. odpoledne 19. prosince a 5 hod. dopoledne 20. prosince nalezla policie brož z loupeže Spicerová/Almond v koši na papír patřícím Rowemu. Další věci z loupeže Spicerová/Almond byly nalezeny ve skladišti, kde byly nalezeny též některé porcelánové figurky (neměly vztah k uvedeným trestným činům), na nichž byly otisky prstů Davise. Krvavé skvrny na bundě nalezené v ložnici Roweho byly analyzovány, přičemž bylo konstatováno, že patří ke krevní skupině, kterou má osm procent populace, včetně oběti vraždy Hurburgha. Rowe, Davis, Jobbins a Griffm byli zatčeni pro podezření z vloupání za přitěžujících okolností. Duncan byl zatčen 21. prosince.
12. Kate Williamsonová, šestnáctiletáletá studentka a přítelkyně Roweho, předložila policii několik věcí z loupeže Spicerová/Almond, včetně dvou prstenů, žlutého kovového pásku k hodinkám a dámských hodinek. Řekla policii, že navštěvuje Roweho téměř pravidelně a že u něho byla v noci 15. prosince 1988. Řekla, že zná Jobbinse, Duncana a Griffina pouze od vidění.
13. Joanne Cassarová informovala policii, že bydlela u dalšího obyvatele domu číslo 25 po určité období v roce 1988. Znala Davise, Roweho, Jobbinse, Duncana a Griffina. Byla v čísle 25 během večera 15. prosince a byla v pokoji Copera.
14. Další příkaz k prohlídce byl proveden v čísle 71 v Queen Adelaide Court. Výsledkem bylo zatčení nájemnice Bernadetty Robertsové, která byla přítelkyní Jobbinse, jakož i nalezení velkého množství ukradených věcí.
15. Johnson byl zatčen 6. ledna 1989 po rozsáhlé automobilové honičce několika policisty. V daném čase měl u sebe revolver. Ve své výpovědi souhlasil s tím, že v čísle 25 byl při různých příležitostech a že v daný večer tam pravděpodobně byl až do pozdních hodin. Popřel svou účast na trestných činech a při policejních výsleších řekl, že onu noc asi strávil s přítelkyní.
16. Soudní řízení
17. Soudní řízení s oběma stěžovateli a s Johnsonem proběhlo před Ústředním trestním soudem v únoru 1990.
18. Předmětem trestního stíhání byla skutečnost, že tři výše uvedení muži měli účast na každém incidentu. Obžaloba tvrdila, že existují důkazy o spojení zmíněných trestných činů. Austin Princess ukradený Hurburghovi byl nalezen na místě trestnéhočinu loupeže u Napierových; Toyota ukradená Napierovým byla nalezena opuštěná nedaleko bytu Spicerové/Almonda a auta ukradená této dvojici měla vztah k obyvatelům domu číslo 25. Kromě toho svědkové každé jednotlivé loupeže popsali skupinu tří lupičů, z nichž alespoň jeden měl střelnou zbraň a druhý měl nůž, byli oblečeni v černém a měli kapuce.
19. Obžaloba spočívala převážně na důkazech proti Jobbinsově skupině. Tento se přiznal, že byl spolupachatelem krádeže Spitfiru, který byl nalezen opuštěný blízko místa trestného činu první loupeže a vraždy, a že řídil auta značky Renault a Cavalier, ukradená při poslední loupeži, k poli v Sidcupu, kde je zapálili. Bylo dokázáno, inter alia, že v noci z 15. na 16. prosince Rowe požádal, zda si může vypůjčit Spitfira, a že Davis a další černoch požádali o pomoc v jiném ohledu, jako například o zapůjčení kapuce a o pomoc při nastartování Spitfira. Proti členům Jobbinsovy skupiny byly také předloženy důkazy vztahující se k událostem dalšího rána (16. prosince), kdy Rowe údajně učinil několik inkriminačních poznámek o své vlastní účasti na trestných činech a kdy je požádal, aby volně naložili s auty ukradenými Spicerové/Almondovi a aby někde uložili ukradené věci.
20. Obžaloba dále spočívala na výpovědi Kate Williamsonové, že Rowe ji opustil v noci z 15. na 16.prosince a že se vrátil následujícího rána v 6 hodin 30 mimut, že jí dal prsteny z loupeže u Napierových, aby je nechala ocenit, že poškrábal její ložnicové okno jedním z diamantových prstenů a že jí pověděl o ukradených autech. Obžaloba rovněž spočívala na výpovědi podané Joanne Cassarovou, že dostala od Davise kytičku, která, jak tvrdila, pocházela z kufru auta ukradeného Almondovi. A konečně Martin Todd, vězeň z královského vězení v Brixtonu, kde byl Johnson držen ve vazbě, podal výpověď o inkriminačních poznámkách, které v rozhovoru s ním utrousil Johnson.
21. Všichni tři obžalovaní popřeli jakoukoli účast na uvedených trestných činech. Jejich obhajoba spočívala na tom, že Kate Williamsonová a ostatní vypověděli, že Rowe a Davis byli v jejich společnosti v časových úsecích během noci z 15. na 16. prosince, což bylo v rozporu se spatřením Spitfiru v přibližně stejnou dobu nedaleko místa, kde došlo k zavraždění Hurburgha, a že oběti trestných činů, včetně Elyho, Napierových a Spicera, popsaly útočníky jako bělochy. Pokud jde o Johnsona, obhajoba tvrdila, že neexistují důkazy o jeho účasti na přípravném jednání ani na následné činnosti.
22. Obhajoba uváděla, že četní svědkové obžaloby jsou nespolehliví. Například výpověď Elyho obsahovala několik rozporů, stejně jako svědectví Jobbinsovy skupiny. Bylo uvedeno, že pokud někdo z čísla 25 byl odpovědný za uvedené trestné činy, pak to byla Jobbinsova skupina, a že Jobbins, Duncan a Griffin záměrně předali policii falešné informace proti obžalovaným, aby se tak sami zbavili obvinění. Joanne Cassarová mohla být spolupachatelkou, protože znala Duncana a Griffina, a výpověď Kate Williamsonové mohla být motivována žárlivostí na vztah Roweho k jiné přítelkyni a byla na každý pád v rozporu s dopisem, který zaslala Rowemu, když byl ve vězení. Obhajoba se snažila zpochybnit Toddovu výpověď s odůvodněním, že mohl lhát proto, aby byl propuštěn. Dále pak se obhajoba odvolávala na značnou odměnu, která byla nabídnuta, jako na faktor, který mohl motivovat svědky obžaloby k výpovědím.
23. Davis vypovídal, shodně se svou informací podanou policii, že se na trestných činech nepodílel a že se Spitfirem neměl nic společného. Uvedl, že noc z 15. prosince strávil doma, a souhlasil s výpovědí Kate Williamsonové ohledně opuštění domu a návratu okolo půl jedné v noci. Výpověď Roweho byla rovněž v souladu s jeho výpovědí na policii. Popřel jakoukoli svou účast na daných trestných činech a uvedl, že po návratu do čísla 25 v 0,30 hod. spal s Kate Williamsonovou po celou noc. Johnson nepodal žádné důkazy.
24. Dne 26. února 1990 vynesla porota jednomyslné verdikty usvědčující stěžovatele a Johnsona z vraždy, z napadení s následkem ublížení na těle a z tří loupeží. Všichni byli odsouzení k trestu odnětí svobody na 15 a na 12 let.
25. Řízení před odvolacím soudem
26. Stěžovatelé a Johnson se odvolali s odůvodněním, že jejich odsouzení bylo nejisté a neuspokojivé pro slabost a rozpory v důkazech použitých proti nim.
27. Úvodní řízení
28. Dne 20. října 1992, při prvním ústním jednání před odvolacím soudem, prokurátor předal soudu dokument, který nebyl ukázán obhájcům. Odvolal se na pravidla odvolacího soudu týkající se odhalování (viz níže odstavce 34-35) a informoval soud, že záležitost je natolik citlivá, že bude žádat soud, aby jej vyslechl ex parte nebo, pokud jej vyslechne inter partes, pak jen za podmínky, že se obhájci zaváží nevyzradit svým solicitorům nebo klientům, o co se jedná. Oba obhájci sdělili, že nemohou svědomitě takovýto závazek na sebe vzít a odešli z ústního jednání, které pokračovalo ex parte.
29. Dne 14. a 15. ledna 1993 byla znovu nastolena otázka vyzrazení před odlišně složeným odvolacím soudem (ačkoli předseda soudu, Lord Taylor, se účastnil obou ústních jednání), protože obhájci přehodnotili své stanovisko a dospěli k závěru, že nejednali správně, když dobrovolně první ústní jednání opustili. Přitom obhajoba argumentovala tím, že (i) obhájcům mělo být povoleno vyslechnout žádost obžaloby, aniž by se museli k něčemu zavázat, (ii) prokurátorům mělo být přinejmenším uloženo, aby odhalili druh relevantního materiálu, aby pak obhájci mohli podat své vyjádření k otázce, zda má či nemá být nařízeno odhalení materiálu tohoto druhu. Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že následné řízení, kdy obžaloba měla k dispozici materiál, o němž se domnívala, že nemá být odhalen obhajobě, musí být změněno rozsudkem podle judikátu ve věci Ward (viz níže odstavec 37) v tom smyslu, že nyní je na soudu a nikoli na prokuratuře, aby rozhodl, zda má být materiál odhalen, a aby stanovil procesní opatření, jimiž se bude třeba řídit v takovýchto případech (viz níže odstavce 39-40). Závěrem však soud odmítl nařídit odhalení.
30. Dne 22. června 1993 v úvodu řízení o podstatě odvolání před odlišně složeným odvolacím soudem vyzval obhájce soud, aby nařídil obžalobě odhalit jméno osoby nebo osob, jimž byla vyplacena peněžní odměna za informaci poskytnutou policii ohledně stěžovatelů, a požádal o přístup ke zprávě oddělení stížností policie týkající se stížnosti Roweho. Obžaloba předložila soudu dokumenty vztahující se k žádosti o odhalení, které nebyly ukázány obhajobě. Nicméně obhájci měli možnost uvést faktory svědčící ve prospěch odhalení a ve prospěch vyváženosti, jíž by měl soud docílit. Po zvážení návrhů obhajoby a po prozkoumání relevantních dokumentů odmítl soud nařídit jejich odhalení.
31. Odvolání ohledně podstaty věci
32. Dne 29. července 1993 potvrdil odvolací soud odsouzení stěžovatelů a Johnsona, když dospěl k závěru, že neexistuje důvod tvrdit, že zde existuje sebemenší pochybnost ohledně jejich správnosti.
33. Následné události
34. Stěžovatelé požádali odvolací soud, aby jim povolil odvolat se ke Sněmovně lordů, avšak tato žádost byla zamítnuta 30. září 1993.
35. Dopisem ze dne 27. listopadu 1994 požádal právní zástupce prvního stěžovatele Úřad královské prokuratury, s odkazem na případ R. v. Rasheed (viz níže odstavec 42), aby odhalil žádosti o odměnu, které podali před procesem svědkové, zejména pak Jobbinsova skupina, Williamsonová nebo Cassarová.
36. Dne 22.listopadu 1995 Úřad královské prokuratury odpověděl takto:

„Pokud jde o otázku uvedenou v odstavci (1) Vašeho dopisu ze dne 27. října 1994, je Vám asi známo, že problém odměn byl zdůrazněn (obhájcem) v úvodu odvolání v této věci. To pak vyústilo v žádost o ex parte, což bylo projednáno v neveřejném jednání. Uvedené žádosti bylo vyhověno a pan Watkins LJ se o ní zmínil ve svém konečném rozsudku těmito slovy: Vyhověli jsme žádosti a odmítli jsme nařídit odhalení jakýchkoliv důkazů, které byly podány 22. června a které jsou zaprotokolovány.“

31. V roce 1994 požádali stěžovatelé Ministerstvo vnitra o přezkoumání správnosti jejich odsouzení. V dubnu 1997 byla vytvořena Komise pro přezkoumání trestných případů (dále jen „CCRC“) podle zákona o trestním odvolání z roku 1995 a případ stěžovatelů jí byl postoupen. V srpnu 1997 jmenovala CCRC úředníka z policejního úřadu v Manchesteru, aby vyšetřil události ohledně trestního stíhání stěžovatelů a Johnsona. Zpráva vyšetřujícího úředníka byla předložena v lednu 1999.
32. Ve své zprávě ze 7. dubna 1999 CCRC konstatovala, inter alia, že Duncan je dlouhodobý konfident policie, který 18. prosince 1988 kontaktoval úředníka policie v Sussexu a který mu řekl, že stěžovatelé jsou odpovědni za zločiny z 15. na 16. prosince 1988. V důsledku této jeho asistence policii a na základě výpovědi, kterou podal při trestním procesu se stěžovateli, obdržel Duncan odměnu ve výši 10 300 britských liber, dále pak policejní ochranu mezi 18. a 22. prosincem 1988 a imunitu před stíháním pro jeho přiznanou účast jakožto pomocníka při daných trestných činech. Z policejních záznamů o informaci poskytnuté Duncanem vyplynulo, že Duncan nikdy neidentifikoval Johnsona jako jednoho z pachatelů. Tyto skutečnosti nebyly dříve odhaleny obhajobě z důvodu ochrany veřejného zájmu. CCRC rovněž konstatovala, že „policie neusilovala o to, aby Jobbinsova skupina byla stíhána, a tomu odpovídala nečinnost na straně vyšetřujících orgánů“, a dodala k tomu poznámku, že „kdyby porota o tom byla věděla, pak by důvěryhodnost Jobbinsovy skupiny byla posuzována mnohem kritičtěji“. Kromě toho Todd odvolal své prohlášení ohledně inkriminačních poznámek, jež údajně pronesl Johnson.

CCRC dospěla k závěru, že ve světle těchto nových důkazů existuje reálná možnost, že Johnson neměl účast na trestných činech z 15. na 16. prosince 1988. Zatímco existovaly důkazy spojující oba stěžovatele s loupežemi, pokud stíhání proti jednomu ze zmíněné trojice, Johnsonovi, nebylo zřejmě nadále opodstatněné, podle názoru CCRC měl mít odvolací soud současně možnost posoudit, zda bylo opodstatněné stíhání proti Rowemu a Davisovi. Proto CCRC vrátila odsuzující rozsudky proti stěžovatelům a Johnsonovi zpět odvolacímu soudu, jelikož usoudila, že existuje reálná možnost, že tyto rozsudky nebudou potvrzeny, budou-li vráceny (zákon o odvolání ve věcech trestních z roku 1995, oddíl 13).

33. Ke dni přijetí tohoto rozsudku zůstává případ dosud nevyřešen u odvolacího soudu.
34. Relevantní vnitrostátní právo a praxe
35. Odhalovací povinnost obžaloby
36. Podle obecného práva je obžaloba povinna odhalit jakékoli písemné či ústní prohlášení svědka obžaloby, které není v souladu s výpovědí tohoto svědka před soudem. Tato povinnost se vztahuje rovněž na prohlášení kterýchkoliv svědků, která mohou být pro obhajobu příznivá.
37. Omezení odhalovací povinnosti z důvodů veřejného zájmu
38. Směrnice generální prokurátora (1981)
39. V prosinci 1981 vydal generální prokurátor směrnice, které neměly sílu zákona, o výjimkách z povinnosti podle obecného práva odhalit obhajobě určité důkazy, které by jí mohly poskytnout potenciální pomoc (/l 982/ svazek 74 Zpráv o odvoláních ve věcech trestních, str. 302 – dále jen „směrnice“). Směrnice jsou pokusem o kodifikaci pravidel o odhalení a o definici pravomoci prokuratury stáhnout „nepoužitý materiál“. Podle odstavce 1 byl „nepoužitý materiál“ definován jako:

„(i) Všechny svědecké výpovědi a dokumenty, které nejsou zahrnuty do trestního svazku předaného obhajobě;

(ii) výpovědi svědků, kteří nemají být obesláni, aby podali důkazy při trestním řízení, nejsou-li ve svazku dokumenty, na něž byl učiněn odkaz;

(iii) neupravená verze upravené výpovědi nebo spojené výpovědi začleněná do trestního svazku.“

Podle odstavce 2 každá položka spadající pod rozsah této definice měla být dána k dispozici obhajobě, jestliže „má určitý vztah k trestnému činu, který je předmětem obžaloby, a k okolnostem případu“.

36. Podle směrnic podléhala odhalovací povinnost volné úvaze prokurátora o tom, zda stáhne relevantní důkaz, bude-li spadat do jedné z kategorií uvedených v odstavci 6. Jednou z těchto kategorií uvedených v odstavci 6(iv) byl „citlivý materiál“, který s ohledem na jeho citlivost neměl být ve veřejném zájmu odhlaen. „Citlivý materiál“ byl definován takto:

„… (a) týká se otázek národní bezpečnosti; jde o, nebo odhaluje totožnost, člena bezpečnostních služeb, který by již nebyl užitečný těmto službám, jakmile by byla jeho totožnost odhalena; (b) jde o, nebo odhaluje totožnost, informátora a existují důvody pro obavu, že odhalení jeho totožnosti by uvedlo jeho nebo jeho rodinu do nebezpečí; (c) jde o, nebo odhaluje totožnost, svědka, který může být ohrožen napadením nebo zastrašováním, bude-li jeho totožnost odhalena; (d) obsahuje podrobnosti, které by, pokud by byly odhaleny, mohly usnadnit spáchání dalších trestných činů nebo upozornit někoho, kdo není ve vazbě, že je podezřelým; nebo odhaluje nějakou neobyčejnou formu dohledu nebo metodu odhalování trestného činu; (e) je dodán pouze za podmínky, že jeho obsah nebude předložen alespoň do té doby, než bude zaslána předkladateli – např. bankovnímu úředníkovi – obsílka; (f) má vztah k dalším trestným činům spáchaným někým, nebo k závažným obviněním proti někomu, kdo ještě nebyl obžalován, nebo odhaluje dřívější odsouzení nebo jiné věci, které jsou v jeho neprospěch; (g) obsahuje podrobnosti soukromé delikátní povahy o jeho tvůrci a/nebo může znamenat riziko rodinných svárů.“

Podle odstavce 8 „při posuzování, zda prohlášení obsahující citlivý materiál má být odhaleno či nikoliv, je třeba docílit rovnováhy mezi stupněm citlivosti a rozsahem, v jakém mohou informace posloužit obhajobě“. Rozhodnutí o tom, zda tato rovnováha vyžaduje v konkrétním případě odhalení citlivého materiálu, je na žalující straně, i když každá pochybnost svědčí ve prospěch odhalení. Jestliže by se před procesem nebo v jeho průběhu stalo zřejmým, že vznikla povinnost odhalení, avšak toto by nebylo ve veřejném zájmu kvůli citlivosti materiálu, stíhání by muselo být zastaveno.

2. R. v. Ward (1992)
3. Následně po procesu se stěžovateli v roce 1990, avšak před odvolacím řízením probíhajícím od října 1992 do července 1993, byly směrnice nahrazeny obecným právem.

V případu R. v. Ward (/1993/ vol. 1 Weekly Law Reports, str. 619) se odvolací soud zabýval povinnostmi obžaloby odhalit obhajobě důkazy a následným řádným řízením, jestliže se obžaloba dovolává imunity ve veřejném zájmu. Soud zdůraznil, že je na soudu a nikoli na obžalobě rozhodnout o tom, kde spočívá rovnováha v konkrétním případě, protože:

„… (Kdykoli) obžaloba jednala jako soudce ve svém vlastním případě o imunitě ve veřejném zájmu, pak v takovémto případě se dopustila značného počtu omylů, které měly nepříznivý dopad na spravedlivý proces. Politické úvahy proto výrazně posilují názor, že by bylo chybné dovolit obžalobě, aby zadržela podstatné dokumenty, aniž by o této skutečnosti informovala obhajobu. Jestliže ve zcela výjimečném případě není obžaloba připravena na to, aby otázka imunity ve veřejném zájmu byla rozhodnuta soudem, pak nutným důsledkem toho musí být, že stíhání bude muset být zastaveno.“

Odvolací soud popsal úsilí o rovnováhu, které musí vyvinout soudce, následovně:

„… soudce vyvažuje na jedné straně potřebu hájit veřejný zájem na neodhalení a na druhé straně zájem spravedlnosti. Jestliže vyvstanou zájmy spravedlnosti v trestním případě, týkajícím se svobody, nebo pochopitelně jde-li případně o život, pak váha, kterou je třeba přisoudit zájmům spravedlnosti, je skutečně značně vysoká.“

3. R. v. Trevor Douglas K. (1993)
4. V případu R. v. Trevor Douglas K. (vol. 97 Criminal Appeal Reports, str. 342) odvolací soud zdůraznil, že při usilování o rovnováhu, zmíněném v případě Ward, musí soud posoudit materiál jako takový: „Podle našeho názoru vyloučení důkazu bez možnosti posoudit jeho relevanci a důležitost hraničí s materiální nesprávností. Žádá-li se o imunitu ve veřejném zájmu ohledně listiny, pak je na soudu, aby rozhodl, zda této žádosti vyhoví či nikoliv. Takovéto rozhodnutí zahrnuje docílení rovnováhy. Úsilí o rovnováhu musí vynaložit soudce tím, že posoudí nebo si prohlédne důkaz, aby dostal do svého myšlení fakta, která obsahuje. Jedině tak může být schopen vyvážit konkurující si zájmy na imunitě ve veřejném zájmu a na spravedlivém postupu vůči straně požadující odhalení.“

Tento rozsudek rovněž vysvětlil, že odvolá-li se obžalovaný k odvolacímu soudu z toho důvodu, že dokument byl nesprávně zadržen, pak odvolací soud jej sám posoudí ex parte.

4. R. v. Davis, Johnson a Rowe (1993)
5. V případu R. v. Davis, Johnson a Rowe odvolací soud konstatoval, že není nutné, aby obžaloba v každém případě informovala obhajobu, když si přeje žádat o imunitu ve veřejném zájmu, a stanovil tři různé postupy, které je třeba přijmout.

První postup, který má být sledován obecně, spočívá v tom, že obžaloba informuje obhajobu, že žádá o rozhodnutí soudu, a oznámí obhajobě alespoň kategorii materiálu, který zadržuje. Obhajoba má pak příležitost stěžovat si u soudu.

Za druhé tam, kde odhalení kategorie daného materiálu by v podstatě odhalilo to, co obžaloba zamýšlela neodhalit, obžaloba přesto sdělí obhajobě, že je třeba požádat soud, avšak kategorie materiálu nemusí být odhalena a žádost se předloží ex parte.

Třetí postup se aplikuje jen ve výjimečném případě, kdy odhalení samotné skutečnosti, že je třeba podat žádost ex parte, by v podstatě odhalilo povahu daného důkazu. V takových případech obžaloba požádá soud ex parte, aniž by obhajobu o tom informovala.

40. Odvolací soud poznamenal, že i když žádosti ex parte omezují práva obhajoby, v některých případech by bylo jedinou alternativou vyžadovat na obžalobě, aby zvolila mezi postupem inter partes a zastavením stíhání, přičemž v řídkých, avšak závažných případech by zastavení stíhání za účelem ochrany citlivého důkazu odporovalo veřejnému zájmu. Soud připomněl důležitou roli soudce při monitorování stanovisek obžaloby, má-li být docíleno řádné rovnováhy, a poznamenal, že i v případech, kdy citlivost informace si vynucuje jednání ex parte, má obhajoba „tolik ochrany, kolik se jí může dostat, aniž by záležitost byla předjímána“. Závěrem soud zdůraznil, že je povinností soudce, aby pokračoval v monitorování během procesu. V průběhu řízení se mohou objevit věci, které mohou mít nepříznivý vliv na rovnováhu a vynutí si odhalení „v zájmu zajištění spravedlnosti pro obhajobu“. Z tohoto důvodu je důležité, aby řízení vedl ten soudce, který projednával žádost o odhalení.
41. R. v. Keane (1994)
42. Následně po odvolání stěžovatelů anglické soudy nadále objasňovaly principy a postupy vztahující se k otázce odhalení.

V případě R. v. Keane (/1994/ vol. 1 Weekly Law Reports, str. 747) odvolací soud zdůraznil, že pokud postup ex parte vymezený v případu R. v. Davis, Johnson a Rowe „odporuje obecnému principu otevřené spravedlnosti v trestních případech“, je třeba jej aplikovat pouze ve výjimečných případech. Bylo by abdikací z povinností obžaloby, kdyby z nadbytečné opatrnosti jednoduše „hodila všechen nepoužitý materiál soudu do klína a ponechala na soudci, aby si z něho vybral, bez ohledu na jeho důležitost pro otázky existující či potenciální“. Proto musí obžaloba předložit soudu pouze takové dokumenty, které pokládá za podstatné, avšak přeje si je zadržet. „Podstatným“ důkazem je takový důkaz, který může při citlivém posouzení obžalobou být pokládán za (i) vztahující se nebo potenciálně se vztahující k záležitosti v daném případě; (ii) nastolující nebo potenciálně nastolující novou otázku, jejíž existence nebyla zřejmá z důkazů, jejichž použití obžaloba navrhla; nebo (iii) nabízející reálnou (na rozdíl od iluzorní) vyhlídku znamenající vazbu na důkazy vedoucí k (i) nebo (ii).

Výjimečně, vzniknou-li pochybnosti ohledně významu dokumentu nebo důkazu, může být soud požádán, aby o této otázce rozhodl. S cílem napomoci obžalobě při rozhodování, jeli důkaz, kterým disponuje, „podstatný“, a soudu při jeho úsilí o vyváženost, bylo ponecháno na straně obhajoby, aby označila každou obhajobu či otázku, kterou navrhuje vznést.

6. R. v. Rasheed (1994)
7. V případě R. v. Rasheed (The Times, 20. května 1994) odvolací soud konstatoval, že neodhalení obžalobou skutečnosti, že svědek obžaloby, jehož svědectví bylo napadnuto, již požádal o odměnu za poskytnutí informace nebo ji již obdržel, je podstatným protiprávním jednáním ospravedlňujícím k odmítnutí odsouzení.
8. R. v. Winston Brown (1994)
9. V případě R. v. Winston Brown (/1994/ Criminal Appeal Reports, str. 191) revidoval odvolací soud působnost směrnic. Soud konstatoval:

„Úkolem generálního prokurátora je nepochybně zdokonalovat existující praxi odhalování obžalobou. To je chvályhodný úkol. Generální prokurátor se však nesnažil tvořit právo a samozřejmě bylo mimo rámec jeho pravomoci tak činit… Směrnice jsou pouze seznamem instrukcí pro právníky Služby Královské prokuratury a rady prokuratury … Posuzovány čistě jako instrukce pro prokurátory byly by směrnice nenapadnutelné, kdyby přesně sledovaly kontury povinnosti stanovené v obecném právu pro neodhalení … Avšak směrnice posuzované dnešními standardy omezují povinnosti obžaloby stanovené obecným právem a tím zkracují práva obhajoby stanovená obecným právem, takže musí být pro tento protiprávní…

V současné době nejsou Směrnice konformní s právními požadavky na odhalování v mnoha kriticky důležitých aspektech. Za prvé, rozsudek ve věci Ward stanovil, že je na soudu a nikoli na prokurátorovi, aby rozhodl o sporných otázkách týkajících se materiálů, jež mají být odhaleny, a aby při každém uvedeném legálním důvodu zastavil předkládání relevantního materiálu … Pro dané účely je svrchovaně důležité, že ve směrnicích se nikde neodkazuje na svrchovanost soudu při rozhodování o otázkách odhalení… Za druhé, směrnice nejsou vyčerpávajícím výčtem povinností týkajících se odhalení, vyplývajících pro obžalobu z obecného práva: R. v. Ward ve 25 a 681 D. V tomto ohledu jsou směrnice zastaralé. Za třetí, směrnice byly navrženy před velkým vývojem v oblasti imunity ve veřejném zájmu. V odstavci 6 jsou směrnice navrženy ve formě úvahy prokurátora … Mnohé z toho, co je uvedeno jako „citlivý materiál“, je nepochybně zastřešeno imunitou ve veřejném zájmu. Avšak ne všechno, co je takto vyjmenováno, je imunitou ve veřejném zájmu pokryto …“

8. R. v. Turner (1994)
9. V případě R. v. Turner (/1995/ vol. 1 Weekly Law Reports, str. 264) se odvolací soud vrátil k úsilí o rovnováhu, přičemž, inter alia, prohlásil:

„Od případu R. v. Ward … se projevuje sílící tendence u obhájců pátrat po odhalení jmen a rolí informátorů, přičemž se tvrdí, že takovéto detaily jsou pro obhajobu podstatné. Obhajoby, že na obžalovaného byla nastražena past, a prohlášení o tvrdosti, které byly v určité době řídké, narostly. Rádi bychom upozornili soudce na potřebu pečlivě zkoumat žádosti o odhalení detailů o informátorech s velkou péčí. Budou muset být bedliví, aby rozpoznali, zda prohlášení o nutnosti znát takové detaily, protože jsou podstatné pro průběh obhajoby, jsou oprávněná. Nebudou-li oprávněná, pak soudce bude muset jednat tvrdě při zamítání žádosti o nařízení odhalení. Je zde jasný rozdíl mezi případy, kdy okolnosti nevytvářejí rozumnou možnost, že informace o informátorovi budou mít souvislost s projednávanými otázkami, a případy, kdy tomu tak bude. Dále budou existovat případy, kdy informátor již informátorem nebude; další případy, kdy se mohl podílet na událostech tvořících, provázejících nebo následujících po trestném činu. I když se informátor na trestném činu podílel, bude muset soudce uvážit, zda jeho role natolik zasahuje do existující či potenciální otázky, o kterou se zajímá obhajoba, že se tak odhalení stává nezbytným …

Nám postačí říci, že v tomto případě jsme spokojeni, že informace o informátorovi prokázala účast na událostech tvořících tento trestný čin, který ve spojení se způsobem, jímž obhajoba byla vedena od samého počátku obhájcem, když prohlásil, že na něho byla nastražena léčka, nastolila potřebu pro obhajobu znát totožnost informátora a jeho roli v daném případě. Proto činíme závěr, že pokud někdo aplikuje princip, který bývá citován od případu R. v. Keane … až po skutečnosti tohoto případu, pak může existovat pouze jedna odpověď na otázku, zda podrobnosti o tomto informátorovi jsou natolik důležité v zájmu obhajoby, existujícím či potenciálním, že rovnováha, o niž soudce musí usilovat, byla tvrdě zavržena ve prospěch odhalení.“

9. Zákon o trestním řízení a vyšetřování z roku 1996
10. V roce 1966 v Anglii a ve Walesu vstoupil v platnost nový zákonný systém upravující odhalování (citlivých materiálů) prokuraturou. Podle zákona z roku 1966 musí prokuratura učinit „primární odhalení“ všech původně neodhalených důkazů, které mohou podle názoru prokurátora ohrozit případ z hlediska obžaloby. Potom musí obhájce učinit prohlášení obhajoby vůči prokuratuře a vůči soudu, vymezující v obecných rysech povahu obhajoby a otázky, které jsou rozporné mezi obhajobou a obžalobou. Potom musí obžaloba učinit „sekundární odhalení“ veškerého původně neodhaleného materiálu, „u něhož lze rozumně očekávat, že pomůže obhajobě obviněného, jak bylo odhaleno v prohlášení obhajoby“. Odhalení obžaloby může být napadeno obviněným a přezkoumáno v soudním řízení.
11. „Zvláštní rada“
12. Následně po rozsudcích Soudu v případech Chahal v. Spojené království (15. listopadu 1996, Reports of Judgments and Decisions 1996-V) a Tinnelly v. Spojené království (10. července 1998, Reports 1998-IV) zavedlo Spojené království legislativu upravující jmenování „zvláštního rady“ v určitých případech vztahujících se k národní bezpečnosti. Příslušná ustanovení jsou obsažena v zákoně o zvláštní imigrační odvolací komisi z roku 1997 („zákon z roku 1 997“) a v zákoně o Severním Irsku z roku 1998 („zákon z roku 1998“). Podle této právní úpravy, je-li nezbytné z důvodů národní bezpečnosti, aby příslušný soud zasedal in camera, za nepřítomnosti dotčeného jednotlivce a jeho právních zástupců, může generální prokurátor jmenovat „zvláštního radu“, aby hájil zájmy jednotlivce při řízení. Legislativa stanoví, že zvláštní rada však není „odpovědný osobě, jejíž zájmy má hájit“, čímž zabezpečuje, že zvláštní rada je oprávněn i povinen uchovat v tajnosti každou informaci, která nemůže být odhalena.
13. Například v souvislosti s přistěhovalectvím jsou příslušná pravidla podle zákona z roku 1997 obsažena ve zvláštních (procedurálních) pravidlech zákona o odvolací komisi pro přistěhovalectví z roku 1998 (zákonná instrukce č. 1998/1881). Pravidlo 3 stanoví, že při výkonu svých povinností komise zabezpečí, aby nebyly odhaleny informace poškozující zájmy národní bezpečnosti, mezinárodní vztahy Spojeného království, ochranu před zločinností a její odhalování nebo jiné okolnosti, kde odhalení může poškodit veřejný zájem. Pravidlo 7 upravuje postavení zvláštního advokáta, vytvořeného oddílem 6 zákona z roku 1997. Toto pravidlo stanoví, inter alia, že

„7. – …

(4) Posláním zvláštního advokáta je hájit zájmy odvolávajícího:

(a) předkládáním návrhů komisi v každém řízení, z něhož byl odvolávající vyloučen;

(b) křížovým výslechem svědků v každém takovém řízení a

(c) předkládáním písemných návrhů komisi.

(5) S výjimkou, kdy jedná podle odstavců (6) a (9), nemůže zvláštní advokát komunikovat přímo či nepřímo s odvolávajícím nebo s jeho zástupcem o jakékoli otázce spojené s řízením před komisí.

(6) Zvláštní advokát může komunikovat s odvolávajícím a s jeho zástupcem kdykoli před tím, než mu státní sekretář dá materiál k dipozici.

(7) Kdykoli poté, co státní sekretář materiál zpřístupnil podle pravidla 10 (3), může zvláštní advokát požádat komisi o instrukce, které jej zmocní k vyžadování informací v souvislosti s řízením od odvolávajícího nebo od jeho zástupce.

(8) Komise vyrozumí státního sekretáře o žádosti o instrukce podle odstavce (7) a státní sekretář musí ve lhůtě stanovené komisí informovat komisi o každé námitce, kterou má k žádosti o podání informace nebo k formě, v níž se navrhuje informaci sdělit.

(9) Vznese-li státní sekretář námitku podle odstavce (8), bude se vhodně aplikovat pravidlo 11. …“

Pravidla 10 a 11, k nimž se pravidlo 7 vztahuje, stanoví:

„10.

(1) Jestliže státní sekretář zamýšlí vznést protest proti odvolání, musí nejpozději do 42 dní po obdržení kopie oznámení o odvolání:

(a) poskytnout komisi souhrn skutečností, vztahujících se k rozhodnutí o odvolání a důvody tohoto rozhodnutí;

(b) informovat komisi o důvodech, proč vznáší proti odvolání protest a

(c) poskytnout komisi prohlášení o důkazech, na něž se odvolává k podpoře těchto důvodů.

(2) Vznese-li státní sekretář námitky k materiálu uvedenému v odstavci (1), který se odhaluje odvolávajícímu nebo jeho zástupci, musí rovněž:

(a) uvést důvody těchto námitek a

(b) poskytnout prohlášení o tomto materiálu ve formě, jaká může být předložena odvolávajícímu, a to v rozsahu umožňujícím tak učinit, aniž by se odhalila informace ke škodě veřejnému zájmu.

(3) Vznese-li státní sekretář námitky podle odstavce (2), musí zvláštnímu advokátovi poskytnout, jakmile je to proveditelné, materiál, který poskytl komisi podle odstavců (1) a (2).

11.

(1) Řízení podle tohoto pravidla se koná za neúčasti odvolávajícího a jeho zástupce.

(2) Komise rozhodne o tom, zda námitku státního sekretáře potvrdí.

(3) Dříve než tak učiní, vyzve komise zvláštního advokáta, aby předložil písemné vylíčení skutečností.

(4) Poté, co posoudí vylíčení skutečností předložené podle odstavce (3), komise může:

(a) vyzvat zvláštního advokáta, aby podal ústní vylíčení skutečností, nebo

(b) potvrdit námitky státního sekretáře, aniž by vyžadovala další vylíčení skutečností od zvláštního advokáta.

(6) Jestliže:

(a) Komise zamítne námitky státního sekretáře nebo jej vyzve, aby poskytl materiál v jiné formě než v jaké jej poskytl podle pravidla 10(2)(b), a

(b) státní sekretář si přeje protestovat proti odvolání, nelze jej žádat, aby odhalil materiál, který byl předmětem neúspěšné námitky, jestliže se rozhodne se na ni neodvolávat při protestu vůči odvolání.“

48. V souvislosti s řízením o spravedlivém zaměstnávání v Severním Irsku jsou systém podle odstavců 90 až 92 zákona z roku 1998 a relevantní pravidla identické s mechanismem přijatým podle zákona z roku 1997 (výše).
49. Kromě toho, v nedávné době vláda předložila parlamentu dva zákony, které upravují jmenování „zvláštního rady“ (jednajícího za stejných podmínek) v jiných souvislostech. Zákon o elektronických komunikacích z roku 1999 upravuje jmenování „zvláštního zástupce“ v řízeních před Tribunálem elektronických komunikací, který má být zřízen pro účel zkoumání stížností týkajících se odposlouchávání a interpretace elektronických komunikací. V souladu s trestním řízením obsahuje zákon o soudech pro mladistvé a o trestní evidenci z roku 1999 ustanovení o jmenování soudem zvláštního rady pro každý případ, kdy soudce zakáže, aby nezastoupený obžalovaný byl osobně křížově vyslýchán žalující stranou u sexuálního trestného činu.

ŘÍZENÍ PŘED KOMISÍ

50. Pan Rowe a pan Davis se obrátili na Komisi 20. prosince 1993. Uvedli, že jejich proces u soudu prvního stupně a řízení před odvolacím soudem znamenaly porušení jejich práv podle článku 6 § 1 a § 3 písm. b) a d) Úmluvy.
51. Komise prohlásila stížnost za přípustnou dne 15. září 1997. Ve své zprávě z 20. října 1998 (článek 31 Úmluvy v původním znění) vyjádřila jednomyslný názor, že došlo k porušení článku 6 § 1 Úmluvy ve spojení s článkem 6 § 3 písm. b) a d).

KONEČNÉ NÁVRHY PŘEDLOŽENÉ SOUDU

52. Ve své zprávě a při jednání požádali stěžovatelé Soud, aby konstatoval, že řízení před korunním soudem a před odvolacím soudem ve svém souhrnu znamenala porušení článku 6 § 1 Úmluvy ve spojením s článkem 6 § 3 písm. b) a d), a aby jim přiznal spravedlivé zadostiučinění podle článku 41.

Vláda požádala Soud, aby konstatoval, že v případě stěžovatelů nedošlo k porušení Úmluvy.

PRÁVNÍ ZJIŠTĚNÍ

1. Údajné porušení článku 6 § 1 a § 3 písm. b) a d) Úmluvy
2. Stěžovatelé uvedli, že řízení před korunním soudem a před odvolacím soudem ve svém souhrnu znamenala porušení článku 6 § 1 Úmluvy ve spojení s článkem 6 § 3 písm. b) a d) Úmluvy, kde se uvádí:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem …

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

…

(b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;

…

(d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; …

54. Stěžovatelé uvedli, že každé neodhalení relevantního důkazu podlamuje právo na spravedlivý pioces, i když souhlasili s Vládou a s Komisí, že právo na úplné odhalení není absolutní a může být podrobeno omezením při sledování legitimního účelu, jakým je ochrana národní bezpečnosti nebo zranitelných svědků či zdrojů informací. Každé takové omezení práv obhajoby by však mělo být úměrné a vyvážené procesními pojistkami, které by adekvátně kompenzovaly handicap vnucený obhajobě. I když stěžovatelé akceptovali, že za určitých okolností může být nezbytné ve veřejném zájmu vyloučit obžalovaného a jeho zástupce z odhalovací procedury, tak přesto tvrdili, že řízení, při němž obžaloba, aniž by konsultovala se soudcem, se rozhodla neodhalit materiální důkaz během procesu se stěžovateli, znamenalo porušení článku 6. Tento defekt nebyl napraven řízením ex parte před odvolacím soudem, který neposkytl žádné pojistky proti soudním pochybnostem či omylu, ani příležitost předložit důkazy ze strany obhajoby.
55. Stěžovatelé tvrdili, že pro účely článku 6 je nezbytné vytvořit protiváhu vyloučení obžalovaného z řízení uvedením takového kontradiktorního prvku, jako je jmenování nezávislého rady, který může předkládat argumenty za obhajobu, pokud jde o relevanci neodhalených důkazů, vyzkoušet sílu odkazu obžaloby na imunitu ve veřejném zájmu a působit jako nezávislá pojistka proti riziku soudního omylu či pochybnostem. Poukázali na čtyři příklady případů, kdy bylo zavedeno řízení o zvláštním radovi ve Spojeném království (viz výše odstavce 46-49). Tyto příklady podle jejich tvrzení demonstrují, že je k dipozici alternativní mechanismus, který zajistí, že práva obhajoby jsou respektována, jak jen je to možné v průběhu jednání, kdy se má určit, zda má být zadržen důkaz z důvodů veřejného zájmu, přičemž se chrání veřejné zájmy týkající se, například, národní bezpečnosti nebo ochrany svědků a zdrojů informací, a tvrdili, že na Vládě spočívá břemeno dokázat, proč nebude možné takové řízení zahájit.
56. Vláda akceptovala, že v případech, kdy relevantní nebo potenciálně relevantní materiál není odhalen obhajobě z důvodů veřejného zájmu, je důležité zajistit existenci důležitých pojistek k ochraně práv obžalovaného. Anglické právo principiálně a v případě stěžovatelů konkrétně poskytuje požadovanou úroveň ochrany. Proto odvolací soud při dvou příležitostech s ohlédnutím zpět a při jasném přezkoumání procesních otázek znovu posoudil daný materiál, zvážil zájem obžalovaných na odhalení a veřejný zájem na utajnění a rozhodl ve prospěch neodhalení.
57. Vláda uvedla, že schéma nezávislého rady navržené stěžovateli není nutné k tomu, aby byl zajištěn soulad s článkem 6. Tvrdila, že tato situace je v kontrastu se situací při imigračním řízení, kde si státní sekretář přál deportovat jednotlivce z důvodů národní bezpečnosti ještě před zavedením systému zvláštního rady (viz rozsudek ve věci Chahal citovaný výše v odstavci 46): v daném případě mohl národní soudce plně přezkoumat a rozhodnout o všech otázkách týkajících se odhalení důkazů. Kromě toho by navržené schéma mohlo způsobit významné potíže v praxi, například s ohledem na povinnosti, které by měl zvláštní rada vůči obžalovanému, na množství informací, které by mohl volně poskytnout obžalovanému a jeho obhájcům a na kvalitu instrukcí, které by mohl obdržet od obhajoby. Takovéto těžkosti by byly obzvláště akutní v případech, kde vystupuje více než jeden spoluobžalovaný, kdy by bylo nezbytné jmenovat zvláštního radu pro každého jednotlivého obžalovaného, aby se předešlo konfliktu zájmů, a při dlouhých procesech s neustále se objevujícími problémy odhalení.
58. Komise vyjádřila názor, že soudce řídící proces je v nejlepším postavení, aby posoudil, zda má větší váhu veřejný zájem na neodhalení nebo spravedlivý postup vůči obhajobě a že přezkoumání neodhaleného materiálu odvolacím soudem nemůže zhojit absenci takového posouzení uvedeným soudcem. Kromě toho Komise poznamenala, že v žádném stadiu žádný soud projednávající případ stěžovatelů nevyužil možnosti vyslechnout zvláště jmenovaného radu namísto obhajoby.
59. Soud připomíná, že záruky v odstavci 3 článku 6 jsou speifickými aspekty práva na spravedlivý proces zakotveného v odstavci 1 (viz rozsudek ve věci Edwards v. Spojené království ze 16. prosince 1992, Serie A č. 247-B, § 33). Za okolností tohoto případu neshledává nezbytným posuzovat tvrzení stěžovatelů odděleně z hlediska § 3 písm. b) a d), jelikož se rovnají stížnosti, že stěžovatelům nebyl dopřán spravedlivý proces. Proto Soud omezí své zkoumání na otázku, zda řízení bylo ve svém celku spravedlivé (ibid., § 34).
60. Základním aspektem práva na spravedlivý proces je, že trestní řízení, včetně prvků tohoto řízení, které se týkají postupu, má být kontradiktorní a že zde má existovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na kontradiktorní proces v trestním případě znamená, že jak obžaloba, tak obhajoba musí dostat stejnou příležitost seznámit se se zaprotokolovanými vyjádřeními a s důkazy předloženými druhou stranou a komentovat je (viz rozsudek ve věci Brandstetter v. Rakousko z 28. srpna 1991, Serie A č. 211, § 66, 67). Dále pak článek 6 § 1 vyžaduje, jak skutečně anglické právo činí (viz výše odstavec 34), aby orgány obžaloby odhalily obhajobě všechny materiální důkazy, které vlastní, ve prospěch nebo k tíži obžalovaného (viz výše zmíněný rozsudek ve věci Edwards, § 36).
61. Jak ale stěžovatelé uznali (viz výše odstavec 54), právo na odhalení relevantních důkazů není absoulutním právem. V každém trestním řízení mohou figurovat konkurující si zájmy jako národní bezpečnost nebo potřeba chránit svědky, jimž hrozí riziko odvety, nebo uchovat v tajnosti policejní metody vyšetřování trestného činu, které se musí vyvažovat právy obžalovaného (viz například rozsudek ve věci Doorson v. Nizozemí ze dne 26. března 1996, Reports of Judgments and Decisions 1996-II, § 70). V některých případech může být nezbytné zadržet některé důkazy před obhajobou, aby byla zachována základní práva jiného jednotlivce nebo aby byl zabezpečen důležitý veřejný zájem. Avšak podle článku 6 § 1 jsou přípustná pouze taková opatření omezující práva obhajoby, která jsou striktně nezbytná (viz rozsudek ve věci Van Mechelen a ostatní v. Nizozemí z 23. dubna 1997, Reports 1997-III, § 58). Kromě toho, aby byla jistota, že se obžalovanému dostane spravedlivého procesu, všechny potíže způsobené obhajobě omezením jejích práv musí být dostatečně vyváženy postupy sledovanými soudními orgány (viz výše zmíněný rozsudek ve věci Doorson, § 72, a výše zmíněný rozsudek ve Věci Van Mehelen a ostatní, § 54).
62. V případech, kdy byly před obhajobou zadrženy důkazy z důvodů veřejného zájmu, nepřísluší tomuto Soudu rozhodnout o tom, zda takovéto zadržení bylo či nebylo striktně nezbytné, jelikož zpravidla přísluší vnitrostátním soudům, aby hodnotily důkazy, které jsou jim předloženy (viz výše zmíněný rozsudek ve věci Edwards, § 34). Oproti tomu je úkolem Soudu ujistit se o tom, zda řízení, v němž má být přijato rozhodnutí, aplikované v každém případě, vyhovovalo v nejvyšší možné míře požadavkům kontradiktorního řízení a rovnosti zbraní a zda obsahovalo adekvátní záruky k ochraně zájmů obžalovaného.
63. Během procesu se stěžovateli u soudu první instance se obžaloba rozhodla, aniž by o tom vyrozuměla soudce, zadržet určité relevantní důkazy z důvodů veřejného zájmu. Takovýto postup, kdy se obžaloba sama pokouší hodnotit význam informace utajované před obhajobou a zvažuje ji oproti veřejnému zájmu na uchování této informace v tajnosti, nemůže být v souladu s výše uvedenými požadavky článku 6 § 1. Ve skutečnosti je tento princip uznáván v anglické judikatuře od té doby, co byl přijat rozsudek ve věci Ward (viz výše odstavec 37 a násl.).
64. Je pravdou, že na počátku odvolacího řízení z podnětu stěžovatelů sdělil prokurátor obhajobě, že byly zadrženy určité informace, aniž by však odhalil povahu tohoto materiálu, a že při dvou separátních příležitostech odvolací soud přezkoumal neodhalený důkaz a při jednání ex parte rozhodl, při využití podání ze strany obžaloby, avšak při neúčasti obhajoby, ve prospěch neodhalení.
65. Soud však neshledává, že tento postup před odvolacím soudem byl dostatečný k tomu, aby zhojil nespravedlnost způsobenou při procesu absencí jakéhokoli prozkoumání zadržené informace soudcem. Na rozdíl od tohoto soudce, který viděl svědky podávat svá svědectví a byl plně seznámen se všemi důkazy a problémy případu, soudci odvolacího soudu byli při svém posuzování možné závažnosti neodhaleného materiálu závislí na písemnostech zjednání korunního soudu a na zprávách o projednávaných věcech, jež jim předložil žalobce. Kromě toho soudce v první instanci by byl s to monitorovat potřebu odhalení během procesu při hodnocení důležitosti neodhalených důkazů ve stadiu, kdy vyvstávaly nové problémy, kdy bylo možné formou křížového výslechu vážně podlomit důvěryhodnost klíčových svědků a kdy obhajoba ještě mohla zaujmout řadu různých směrů či zdůraznit různé prvky. Na rozdíl od toho byl odvolací soud povinen provést své hodnocení ex post facto a mohl být dokonce v určité míře nevědomky ovlivněn rozhodnutím poroty o vině a podcenit význam neodhalených důkazů.
66. Závěrem lze proto konstatovat, že nepředložení daných důkazů obžalobou soudci při procesu a tím znemožnění, aby rozhodl o otázce odhalení, připravilo stěžovatele o spravedlivý proces. Skutkové okolnosti tohoto případu jsou odlišné od skutkových okolností výše zmíněného rozsudku ve věci Edwards, kdy odvolací řízení bylo adekvátní k tomu, aby zhojilo chyby první instance, jelikož v tomto stadiu obhajoba získala většinu chybějících informací a odvolací soud mohl posoudit vliv nového materiálu na správnost obvinění ve světle detailní a zasvěcené argumentace obhajoby (op. cit., § 36-37).
67. Z toho vyplývá, že došlo k porušení článku 6 § 1 Úmluvy.
68. Aplikace článku 41 Úmluvy
69. Článek 41 Úmluvy stanoví:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k Úmluvě, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

1. Škody
2. Stěžovatelé požadovali náhradu morální škody, která jim bude přiznána na základě spravedlnosti a ekvity. Vláda namítla, že nález porušení Úmluvy bude sám o sobě spravedlivým zadostiučiněním.
3. Soud souhlasí s Vládou a konstatuje, že nález porušení Úmluvy bude sám o sobě spravedlivým zadostiučiněním za veškerou morální škodu, kterou mohli stěžovatelé utrpět.
4. Náklady a výdaje
5. Stěžovatelé požadovali úhradu nákladů a výdajů Liberty ve výši 28 065,15 GBP (liber) včetně daně z přidané hodnoty (DPH), pokud jde o tuto stížnost, a advokátní poplatky, které celkem činí 25 380,00 GBP (včetně DPH), pokud jde o tři stížnosti (stížnost stěžovatelů, stížnost Jaspera č. 27052/95 a stížnost Fitta č. 29777/96: viz výše odstavec 3). Vláda uvedla, že v řadě oblastí náklady nebyly nutně zahrnuty a že jejich výše není rozumná.
6. Po posouzení na základě ekvity přiznává Soud stěžovatelům v daném případě částku 25 000 GBP (liber) včetně DPH, která může být splatná, sníženou o částky již vyplacené prostřednictvím právního poradce Rady Evropy.
7. Úroky z prodlení
8. Podle informací, které má Soud k dispozici, činí zákonné roční úroky užité v Anglii a ve Walesu ke dni přijetí tohoto rozsudku 7,5 %.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. Potvrzuje, že byl porušen článek 6 § 1 Úmluvy,
2. Potvrzuje,

(a) že žalovaný stát je povinen uhradit stěžovatelům v tříměsíční lhůtě náklady a výdaje v částce 25 000 (dvacet pět tisíc) liber včetně daně z přidané hodnoty, která může být splatná, snížené o 15 233,40 (patnáct tisíc dvěstě třicet tři) francouzských franků převedených na libry kursem aplikovaným v den obdržení tohoto rozsudku;

(b) že běžné roční úroky ve výši 7,5 % budou splatné od uplynutí výše zmíněné tříměsíční lhůty až do vyrovnání;

3. Zamítá zbývající část požadavků stěžovatelů na spravedlivé zadostiučinění.

Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a vyhlášeno na veřejném zasedání v Paláci lidských práv ve Strasbourgu dne 16. února 2000.

Paul MAHONEY

zástupce tajemníka

Elisabeth PALMOVÁ

místopředsedkyně