Hoffmannová proti Rakousku, rozsudek ze dne 23. 6. 1993
| Stěžovatel: | Hoffmannová |
| Žalovaný stát: | Rakousko |
| Číslo stížnosti: | 12875/87 |
| Datum: | 23.06.1993 |
| Článek Úmluvy: |
čl. 14 čl. 32 odst. 1 čl. 43 čl. 47 čl. 8 čl. 8 odst. 1 čl. 9 |
| Rozhodovací formace: | Senát |
| Soud: | Evropský soud pro lidská práva |
| Hesla: | diskriminace, respektování rodinného života, rodinný život, svoboda náboženského vyznání, svoboda svědomí, vzdělávání |
| Významnost: | 1 |
|
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA 23. června 1993 VĚC HOFFMANNOVÁ (Rozsudek ve věci Hoffmannová v. Rakousko) Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“), zasedající v souladu s článkem 43 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a s relevantními ustanoveními Jednacího řádu Soudu jako senát, který tvořili soudci R. Bernhardt, předseda, F. Matscher, L.-E. Pettiti, B. Walsh, C. Russo, N. Valticos, I. Foighel, M.A. Lopes Rocha, G. Mifsud Bonnici, jakož i M.-A. Eissen, tajemník Soudu, a H. Petzold, zástupce tajemníka Soudu, po neveřejném jednání, které se konalo ve dnech 29. ledna a 26. května 1993, vynesl posledně uvedeného dne následující rozsudek: POSTUP
Žádost Komise se opírala o články 44 a 48 a o prohlášení, jímž Rakousko uznalo obligatorní jurisdikci Soudu (článek 46). Předmětem stížnosti bylo získat rozhodnutí o tom, zda skutkový děj případu zakládá porušení závazků odpovědného státu podle článků 8, 9 a 14 Úmluvy a článku 2 Protokolu č. 1.
Před Soud předstoupili: (a) za Vládu W. Okresek, Spolkové kancléřství, zástupce, F. Haug, Spolkové ministerstvo zahraničních věcí, poradce; (b) za Komisi J. Liddyová, delegát; (c) za stěžovatelku R. Kohlhofer, advokát, poradce, A. Garay, advokát, poradce, H. Re- noldner, poradce. Soud vyslechl jejich přednesy, jakož i odpovědi na otázky některých svých členů. SKUTKOVÁ ZJIŠTĚNÍ
Narodily se jim dvě děti, syn Martin v roce 1980 a dcera Sandra v roce 1982. Obě byly pokřtěné v římskokatolické církvi.
Rozvod byl vyhlášen dne 12. června 1986.
Pokud jde o syna Martina, pan S. poznamenal, že bude eventuálně muset odmítnout výkon vojenské služby nebo dokonce i požadovanou náhradní civilní službu. Stěžovatelka tvrdila, že je vhodnější osobou pro péči o děti, neboť se jim může zcela věnovat a jako matka pro ně může lépe vytvořit nezbytné rodinné prostředí. Uvedla, že pan S. jim dokonce neposkytoval výživné, což byl povinen jak z právního, tak i z morálního hlediska. Přiznala však, že má v úmyslu vychovávat děti v její víře. Oddělení péče o mládež Okresního úřadu v Innsbrucku se vyjádřilo v tom smyslu, že by přednost při udělení rodičovských práv měla být dána stěžovatelce; přitom se odvolalo, inter alia, na znalecký posudek dětského psychologa.
PODLE JEHO ODŮVODNĚNÍ JE TŘEBA VZÍT V ÚVAHU POUZE BLAHO DĚTÍ. MATERIÁLNÍ ŽIVOTNÍ PODMÍNKY OBOU RODIČŮ BYLY TAKOVÉ, ŽE KAŽDÝ Z NICH BY BYL SCHOPEN ŘÁDNĚ O DĚTI PEČOVAT; OTEC BY VŠAK POTŘEBOVAL MATČINU POMOC. DĚTI MĚLY SILNĚJŠÍ CITOVÉ VAZBY NA STĚŽOVATELKU, NEBOŤ S NÍ JIŽ ŽILY ROK A PŮL, A ODDĚLIT JE OD NÍ BY PRO NĚ MOHLO ZNAMENAT PSYCHOLOGICKOU ÚJMU. Z TOHO VYPLÝVÁ, ŽE JE VHODNĚJŠÍ PONECHAT DĚTI U MATKY. Okresní soud dále konstatoval: „Proti tomu otec dětí prohlásil, v podstatě šlo o jeho jediný argument, že členství Ingrid S. v náboženské sektě Svědků Jehovových má závažné negativní účinky na děti. Pokud jde o to, mělo by být okamžitě vyjasněno, že náboženské přesvědčení rodičů jako takové není v žádném případě relevantním kritériem při rozhodování o rodičovských právech a povinnostech podle článku 177 odst. 2 občanského zákoníku. Tato práva nelze rodiči odepřít nebo mu je odejmout z pouhého důvodu, že náleží k náboženské menšině. V tomto konkrétním případě je však třeba posoudit, zda matčino náboženské přesvědčení má negativní vliv na její výchovu dětí, k čemuž by se mělo přihlédnout, a zda není v důsledku toho jejich tělesná i duševní pohoda zhoršena. Především se zdá, že Ingrid S. by nedovolila, aby jejím dětem byla poskytnuta transfuze krve; že ona sama odmítá společné oslavy takových obvyklých svátků, jako jsou Vánoce či Velikonoce; že děti musí prožívat určité napětí ve vztahu k prostředí, které neodpovídá jejich víře; a že jejich integrace do sociálních zařízení, jako jsou například školka a škola, se stává obtížnější. Nicméně otcovo pojetí kompletní sociální izolace jako důsledku matčina náboženství se nejeví ve světle předložených faktů jako opodstatněné. Navíc, v průběhu předkládání faktů se neobjevilo žádné nebezpečí hrozící vývoji některého z dětí. Je pravdou, že předložená fakta (krevní transfuze, svátky, obtížná sociální integrace) mohou mít pro děti v podstatě negativní důsledky. Tento bod musí být nyní posouzen v kontextu s tímto konkrétním případem. Především se zdá, že otcův argument, že Martin a Sandra budou odmítnutím krevní transfuze vystaveny riziku vážného ohrožení jejich života a zdraví, nemá rozhodující význam. Nebude-li dáno svolení rodičů k lékařsky nezbytné krevní transfuzi některého z dětí, bude moci být takovýto souhlas nahražen soudním rozhodnutím v souladu s článkem 176 občanského zákoníku (srovnej rozhodnutí Zemského soudu v Innsbrucku ze dne 3. července 1979, 4R 128/79). V každém případě podle této právní normy může každý požádat soud o nařízení, které je nezbytné pro zajištění tělesné i duševní pohody dítěte, pokud je rodič svým chováním ohrožuje. Ve světle této možnosti požádat soud, která je k dispozici v každé době, není nutné z matčina postoje ke krevní transfuzi dovozovat, že dětem hrozí nějaké nebezpečí. Pokud jde o odmítání svátků ze strany Ingrid S., je třeba přihlédnout k jejímu výslovnému souhlasu dovolit otci, aby si při těchto příležitostech bral děti k sobě a oslavoval je s dětmi tak, jak uzná za vhodné. Matčino náboženské přesvědčení tudíž nepřipravuje ani Martina, ani Sandru o možnost slavit tyto svátky běžným způsobem, takže ani z tohoto hlediska nelze shledat žádnou újmu vůči dětem. Pokud se týká výhrad ohledně matčiny výchovy dětí vyplývajících z jejího náboženství, pak jedinou výhradou určitého významu je okolnost, že Martin a Sandra budou mít v pozdějším životě víc problémů při hledání jejich cesty do sociálních skupin v důsledku náboženských příkazů Svědků Jehovových a ocitnou se do určité míry ve zvláštním postavení. Soud to však nemůže pokládat za tak škodlivé pro blaho dětí, aby z tohoto důvodu nebyly svěřeny matce, k níž mají tak úzký psychický vztah a na jejíž péči jsou zvyklé. Pečlivé zvážení musí vést k závěru, že navzdory obtížnější sociální integraci, která byla diskutována výše, zdá se být více v zájmu blaha dětí svěřit rodičovská práva matce, než je převést na otce.“
„Těžiště odvolání spočívá v argumentaci, že rozhodnutí prvoinstančního soudu není slučitelné s blahem dětí z hlediska matčina členství v náboženské sektě Svědků Jehovových. V této souvislosti odvolatel uvádí kritéria a cíle specifické pro tuto náboženskou sektu a z nich vyplývající sociální postoje, které jsou podle jeho názoru špatné; z toho podle jeho názoru vyplývá, že obě děti utrpí újmu, budou-li rodičovská práva a povinnosti přiznány matce, a zejména že budou moci být donuceny k sociální izolaci, vzdálené od reality. Odvolatelova argumentace je v tomto ohledu nesprávná. Svědci Jehovovi, formálně známí jako Skuteční studenti Bible, sekta vycházející z vlastní interpretace Bible, nejsou v Rakousku postaveni mimo zákon; lze tudíž mít za to, že cíle, které sledují, nejsou ani v rozporu se zákonem, ani neurážejí morálku (viz článek 16 základního zákona ve spojení s článkem 9 Evropské úmluvy o lidských právech). Proto matčino členství v této náboženské sektě nemůže samo o sobě znamenat nebezpečí pro blaho dětí … Lze připustit, že matčino náboženství bude mít s největší pravděpodobností negativní vliv na péči o děti a výchovu a že mohou zažít určité napětí ve vztahu k okolí, které nebude odpovídat jejich víře. Prvoinstanční soud se již dlouho zabýval částí odvolatelových argumentů, které se k tomu vztahují, a uvedl podrobné a přesvědčivé důvody, proč otcovy námitky proti přiznání rodičovských práv a povinností matce nemohou být zdaleka rozhodující. Nové body vyzdvižené v odvolání – týkající se nepochopení demokracie a nepodřízení se státu – nemohou vyvolat pochybnosti ohledně prvoinstančního rozhodnutí, pokud jde o blaho dětí; v tomto ohledu postačí odvolat se na právní uznání náboženské sekty Svědků Jehovových, což znamená, na rozdíl od tvrzení odvolatele, že prvoinstanční soud nemusel ve skutečnosti požadovat ex officio znalecký posudek o cílech a povaze Svědků Jehovových. Prvoinstanční řízení nebylo ani neúplné proto, že nebyl vyžádán znalecký posudek ohledně otázky transfuze krve odmítané Svědky Jehovovými, jež byla v odvolání znovu nastolena; v případě, že soudní prostředek nápravy (rozhodnutí podle článku 176 občanského zákoníku) přijde pozdě, pak v konečné instanci bude na ošetřujícím lékaři pacienta při posuzování tohoto problému, aby dospěl k rozhodnutí především za účelem lékařského zákroku k záchraně života a teprve na druhém místě aby vzal v úvahu odmítání transfuze, což je příznačné pro Svědky Jehovovy. Další odvolatelova argumentace – v tom smyslu, že řádně upravený přechod dětí k němu a řádně upravené právo návštěv matky nemohou vyvolat stejný šok, jaký nastal při matčině odvedení dětí, a že odvoláním napadené rozhodnutí legalizovalo její jednostranné jednání – není rovněž přesvědčivá. Odvolatel přehlíží skutečnost, že s ohledem na rozhodující význam blaha dětí způsob, jakým se dostaly na místo, kde je jim v současné době poskytována péče, není nezbytně rozhodující. Dokonce i protiprávní jednání by bylo relevantní pouze do té míry, že by se z něho dalo vyvodit, že není vhodné pro péči a výchovu; jinak není rozhodující pro určení, komu mají být přiznána rodičovská práva a povinnosti, zda dotčený rodič začal pečovat o děti bez schválení. Pravdou však zůstává, že obě děti se po dlouhou dobu harmonicky vyvíjely v péči matky, že existuje užší vazba na matku než na otce a že bez ohledu na náboženské a filozofické názory matky žádné z dětí neutrpělo újmu na svém fyzickém nebo – především – psychickém vývoji; odvolatel skutečně nemůže seriózně tvrdit, že na psychickém vývoji děti skutečně utrpěly újmu.“
„Odvolatel zatím netvrdil, že děti náleží k římskokatolickému náboženství; uváděl však, a to bylo skutečně prokázáno, že je matka vychovává v souladu se zásadami učení Svědků Jehovových. Je rovněž nesporné, že děti k tomuto vyznání nepatří. Proto měly nižší soudy přezkoumat, zda matčina výchova tímto způsobem neodporuje ustanovením spolkového zákona z roku 1985 o náboženské výchově dětí BGB1 1985/155 (novelizace zákona ze dne 15. července 1921 o náboženské výchově dětí, dRGB I. 939). Podle článku 1 zákona z roku 1921 má být o náboženské výchově dítěte rozhodnuto svobodně uzavřenou dohodou mezi rodiči, pokud na nich spočívá odpovědnost je vychovávat. Takováto dohoda může být kdykoliv změněna a její platnost končí smrtí jednoho z manželů. Článek 2 odstavec 2 zákona z roku 1921 stanoví, že pokud takováto dohoda neexistuje nebo přestane existovat, pak se na náboženskou výchovu dětí budou vztahovat ustanovení občanského zákoníku týkající se péče o děti a o jejich výchovu. Avšak podle článku 2 zákona z roku 1921 nemůže za existence manželství žádný z rodičů bez souhlasu druhého rodiče rozhodnout v tom smyslu, že dítě má být vychováváno ve víře odlišné od víry, kterou sdíleli oba rodiče během manželství, nebo od víry, v níž bylo dosud vychováváno. Jelikož v žádném případě nepatří děti k víře Svědků Jehovových, odporuje jejich výchova podle principů této sekty (která není, jak stěžovatel správně poukazuje, uznanou náboženskou společností: viz Adamovich-Funk, Rakouské ústavní právo, díl 3, str. 415) článku 2 odstavec 2 zákona z roku 1921. Tím, že Zemský soud toto ustanovení neaplikoval, evidentně tento zákon porušil. Navíc, nižší soudy při svém rozhodování nevěnovaly náležitou pozornost blahu dětí…. Skutečnost, že matka, jak bylo prokázáno, by odmítla souhlasit s tím, aby dětem byla poskytnuta nezbytná transfuze krve, znamená pro jejich tělesnou i duševní pohodu nebezpečí, protože požadování na soudu, aby nahradil souhlas matky … by mohlo v naléhavých případech znamenat průtah ohrožující zdraví, přičemž lékařský zákrok bez vyžádání souhlasu od osoby oprávněné k péči o dítě se pokládá za protiprávní … Bylo rovněž prokázáno, že jsou-li děti vychovávány v souladu s náboženským učením Svědků Jehovových, dostávají se okraj společnosti. Při počátečním rozhodnutí o tom, kterému z rodičů má být přiznáno právo poskytovat péči a výchovu, nelze tyto okolnosti ignorovat. I když se upřednostňuje, aby o malé děti pečovala jejich matka … , lze tuto zásadu aplikovat pouze tehdy, že všechny ostatní věci jsou rovnocenné … Pokud jde o přisouzení rodičovských práv, neexistuje zde žádné privilegium pro matky … Stres vyvolaný u dětí tím, že jsou převedeny do péče druhého rodiče, který je na každý pád obyčejně přechodný, musí být akceptován v jejich vlastním zájmu … Spis neobsahuje žádný dokumentační základ pro domněnku, že změna pečovatele by s vysokou pravděpodobností způsobila dětem vážnou psychickou újmu“ … Dokonce i podle názoru nižších soudů je otec schopen se o výchovu dětí postarat, protože ty mají dobrý vztah k němu i ke své babičce, která by se postarala o jejich zaopatření a výchovu během otcovy přítomnosti v zaměstnání; možnost ubytování pro děti v domě otcových rodičů je zajištěna. Proto je v zájmu dětí pouze převod rodičovských práv a povinností na otce.“
Odmítání akceptovat transfuzi krve se opírá o několik odkazů na Písmo, především na Akt 15: 28-29, který zní takto (překlad Nový svět): „Pro svatého ducha a nás samých upřednostňujeme nenakládat na vás další břemeno, s výjimkou nezbytných věcí, za účelem zdržení se věcí obětovaných idolům a od krve a od věcí uškrcených a od smilstva. Budete-li se pečlivě těmto věcem vyhýbat, budete prosperovat…“ III. Relevantní vnitrostátní právo
„(1) Jestliže manželství rodičů legitimního nezletilého bylo rozvedeno, anulováno nebo prohlášeno za neplatné, nebo jestliže rodiče spolu nežijí jinak než pouze po přechodnou dobu, mohou předložit soudu dohodu o tom, který z nich v budoucnu bude o dítě pečovat. Soud dohodu schválí, bude-li v zájmu blaha dítěte. (2) Není-li dohody dosaženo v přiměřené lhůtě, nebo není-li dosažená dohoda v zájmu blaha dítěte, soud rozhodne, který z rodičů bude mít v budoucnu dítě ve výlučné péči; v případě separace rodičů, která není pouze přechodná, bude takovéto rozhodnutí přijato pouze na žádost jednoho z nich.“
„Jestliže je chováním rodičů ohroženo blaho nezletilého, může kdokoliv požádat soud, aby vydal nařízení nezbytná k ochraně blaha dítěte. Takovéto nařízení může být rovněž vydáno na žádost jednoho z rodičů, pokud se rodičům nepodařilo dosáhnout dohody o záležitosti, která je pro dítě důležitá. Soud může zejména zrušit poručnictví k dítěti, a to buď zcela, nebo zčásti, včetně práva schvalování a souhlasu upraveného zákonem. V jednotlivých případech lze soud rovněž požádat o to, aby svým schválením nebo souhlasem nahradil rodičovské schválení nebo souhlas požadovaný zákonem, neexistuje-li oprávněný důvod k zamítnutí.“
„Při posuzování zájmů nezletilého je třeba náležitě vzít v úvahu jeho či její nadání, schopnosti, sklony a možnosti vývoje, jakož i materiální možnosti rodičů“
„(1) Naprostá svoboda náboženství a svědomí je každému zaručena. (2) Užívání občanských a politických práv nezávisí na náboženském vyznání; náboženské vyznání však nemůže být na překážku občanským povinnostem. (3) Nikdo nebude nucen činit jakékoliv náboženské úkony nebo účastnit se jakékoliv náboženské oslavy, s výjimkou případů, kdy tomu tak je v důsledku pravomoci svěřené právem jiné osobě, jejíž pravomoci podléhá.“
Článek 1 zní takto: „O náboženské výchově dítěte rozhodnou svobodně uzavřenou dohodou rodiče, pokud odpovídají za péči o dítě a o jeho výchovu. Takováto dohoda může být kdykoliv zrušena nebo skončí smrtí jednoho z manželů.“ Článek 2 zní takto: „(1) Jestliže takováto dohoda neexistuje nebo přestane existovat, pak se aplikují na náboženskou výchovu dětí ustanovení občanského zákoníku o jejich péči a výchově. (2) Během existence manželství nemůže žádný z rodičů rozhodnout bez souhlasu druhého, že dítě má být vychováváno ve víře odlišné od víry, kterou vyznávají oba rodiče v době manželství, nebo od víry, v níž dítě bylo dosud vychováváno, nebo že dítě má přestat navštěvovat hodiny náboženství. (3) Jestliže takováto dohoda neexistuje, je možné požádat o zprostředkování nebo o rozhodnutí soud pro mladistvé. Při takovémto rozhodování budou rozhodující zájmy na výchově, a to i v případech neupravených článkem 176 občanského zákoníku. Před přijetím takového rozhodnutí musí být vyslechnuti rodiče dítěte, a je-li to nutné, též příbuzní či příbuzní sešvagřením a učitelé, je-li to možné bez velkých průtahů nebo nepřiměřených nákladů. Dítě musí být vyslechnuto, jestliže již dosáhlo věku deseti let.“
Zákon o nemocnicích BGB1 1/1957 v článku 8 stanoví toto: „(1) … (2) Nemocniční pacienti mohou být lékařsky ošetřeni pouze v souladu s principy a uznávanými metodami lékařské vědy. (3) Speciální léčebné zákroky, včetně chirurgických operací, mohou být na pacientu prováděny pouze s jeho souhlasem, avšak pokud pacient ještě nedosáhl věku osmnácti let nebo jestliže není duševně vyzrálý nebo zdravý a nemůže tudíž posoudit nutnost nebo užitečnost zákroku, pouze se souhlasem jeho zákonného zástupce. Souhlas se nevyžaduje, jestliže je zákrok tak naléhavě nezbytný, že by zdržení vyvolané získáním souhlasu pacienta nebo jeho zákonného zástupce nebo jmenováním zákonného zástupce mohlo ohrozit jeho život nebo by znamenalo riziko vážné újmy na jeho zdraví. Ředitel nemocnice nebo lékař odpovědný za řízení příslušného nemocničního oddělení rozhoduje o nutnosti a naléhavosti zákroku.“
„(1) Kdo vykoná lékařský zákrok na jiné osobě, byť i v souladu s pravidly lékařské vědy, aniž pro to předem získal souhlas této osoby, bude potrestán až na šest měsíců odnětí svobody nebo k pokutě až do 360 denních sazeb. (2) Jestliže pachatel nezískal souhlas pacienta proto, že se domníval, že odložení zákroku by mohlo mít za následek vážné ohrožení života nebo zdraví pacienta, bude potrestán podle odstavce 1 pouze tehdy, jestliže domnělé ohrožení neexistuje a jestliže při náležité péči … si toho měl být vědom. (3) Pachatel bude potrestán pouze na žádost osoby, která byla podrobena neschválenému lékařskému zákroku.“ ŘÍZENÍ PŘED KOMISÍ
PRÁVNÍ ZJIŠTĚNÍ
Vláda popřela, že zde vůbec k nějakému porušení došlo, zatímco Komise souhlasila s tím, že byl porušen článek 8 ve spojení s článkem 14.
„Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“ Soud úvodem poznamenává, že děti žijí se stěžovatelkou již dva roky od té doby, co s nimi odešla před rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. září 1986, který stěžovatelce uložil, aby je předala jejich otci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak znamená zásah do stěžovatelčina práva na respektování jejího rodinného života, takže případ spadá pod rozsah článku 8. Skutečnost, na kterou se odvolává Vláda na podporu opačného názoru, a to že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno v kontextu se sporem mezi soukromými jednotlivci, nečiní v tomto ohledu žádný rozdíl.
„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoliv důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
Nejprve musí být stanoveno, zda stěžovatelka může tvrdit, že byla podrobena rozdílnému zacházení.
Při posuzování zájmů dětí zvážil Nejvyšší soud možné účinky na jejich společenský život při spojení se zvláštní náboženskou menšinou a na nebezpečí vycházející z z totálního odmítání transfuze krve stěžovatelkou nejen, pokud jde o ni samotnou, ale – při neexistenci soudního nařízení – též pokud jde o její děti; to znamená možné negativní, účinky jejího členství v náboženské společnosti Svědků Jehovových. Porovnal je s možností, že převedení dětí do péče jejich rodiče by jim mohlo způsobit psychický stres, který musí být podle jeho názoru akceptován v jejich vlastním nejlepším zájmu.
Evropský soud proto akceptuje, že existoval rozdíl v zacházení a že tento rozdíl spočíval v náboženství; tento závěr lze vyvodit z tónu a z dikce úvah Nejvyššího soudu ohledně praktických důsledků náboženství stěžovatelky. Takovýto rozdíl v zacházení je diskriminační při absenci „objektivního a rozumného ospravedlnění“, to jest, není-li ospravedlnitelný „legitimním účelem“ a neexistuje-li žádný „rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a účelem, jenž má být realizován“ (viz, mimo jiné, rozsudek ve věci Darby v. Švédsko ze dne 23. října 1990, Serie A č. 187, str. 12, odst. 31).
Soud proto nemůže konstatovat, že existoval rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem; proto zde došlo k porušení článku 8 ve spojení s článkem 14.
III. Údajné porušení článku 2 Protokolu č. 1
Stěžovatelka neuplatnila žádný nárok ohledně morální újmy, avšak požadovala 75 000 ATS jako náhradu nákladů a výdajů skutečně vynaložených před orgány Úmluvy, které nebyly pokryty právní pomocí. Komise se k tomuto požadavku nevyjádřila. Vláda jej shledala přijatelným; Soud souhlasí. Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD
Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a vyhlášeno na veřejném zasedání v Paláci lidských práv ve Strasbourgu dne 23. června 1993. Marc-André EISSEN tajemník Rudolf BERNHARDT předseda |